Odvolání k Jeho Svatosti papeži Benediktu XVI.
phpRS
Dnešní datum: 17. 07. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Ke stažení :: Odkazy  
Hlavní menu


Návštěvy
TOPlist

Video
Jen pro porovnání...




Jen tak...
Filosoficko-policejní:

Jde takhle policista po ulici a říká si:" myslím, tedy jsem!" a zmizel.

Jeden homofóbní:

Nejnovějšími průzkumy bylo zjištěno, že naprostá většina současných dívek by brala chlapce který je galantní, slušný, hezký, milý, pozorný, vhodně oblékaný a nemluví sprostě.

Problém je jen v tom, že takový chlapec, ...který je galantní, slušný, hezký, milý, pozorný, vhodně oblékaný a nemluví sprostě, již většinou chlapce má.

A ještě policejní z Anglie:

Policista příjde do knihovny. Knihovnice se otočí od registratury a ptá se: "co se stalo, pane? Jste zde služebně nebo začalo pršet?"

Elektronická pošta
pro magazín Vevetečky
redakce@vevetecky.cz

Nové články

* Odvolání k Jeho Svatosti papeži Benediktu XVI.

Vydáno dne 11. 07. 2010 (6037 přečtení)

Překlad podle http://appelloalpapa.blogspot.com

Veni, Creator Spiritus,
mentes tuorum visita.
Imple superna gratis,
quae tu creasti pectora.
Umění je pro katechezi nevyčerpatelným a neuvěřitelným pokladem. Pro nás je povinností ho poznávat a dobře chápat. Ne jako to někdy dělají historici umění, kteří ho pouze formálně popisují podle uměleckých technik. My máme spíše vstupovat do obsahu a nechávat znovu ožít obsah, který toto velké umění inspiroval. Zdá se mi, že opravdovou povinností – také při formaci budoucích kněží – je poznávat tyto poklady a být schopni je proměňovat v živou katechezi, která je v něm přítomná a dnes k nám promlouvá. (Benedikt XVI. při setkání Svatého Otce s faráři a klérem římské diecéze 22. února 2007)

Církev a umění
a. Nejdůstojnější Otče, již mnoho let Katolická Církev zakouší „s velkou ztrátou, zmatkem a rozčarováním svých věřících“, abychom použili slova Vašeho blaženého předchůdce Jana Pavla II, ve svém dvou tisíciletém harmonickém vztahu se všemi uměleckými múzami, novou epochu, která s předešlými značně kontrastuje. Novou epochu poznamenanou odporem a neúctou současného umění k „živým formám nebo formám živých bytostí“ podle definice Ortega y Gassset; a k figurativnímu realismu, který po tisíciletí charakterizoval přání nejširšího uměleckého jazyka vyjádřit v hojnosti, s harmonií, a krásou všechny neviditelné skutečnosti, aby vytvořil důstojné místo pro posvěcenou Hostii.
b. Cesta pro znovu získání zdravého vztahu mezi uměním a Katolickou Církví byla ukázaná již v roce 1964 Jeho Svatostí papežem Pavlem VI. v památném „Projevu k umělcům“, jehož výročí chcete svým otcovským gestem připomenout.
Svatý Otec, Váš blažený předchůdce, označil tehdy pro obnovení vztahu mezi umělci a Církví následující body:
I. Jestli chceme dát, opakujeme, opravdovost a plnost nábožensky uměleckému momentu mše, je nezbytná její příprava, a její katecheze. Jinými slovy je třeba ji založit a doprovázet náboženskou formací. Není možné vymyslet náboženství; je třeba znát, co se stalo mezi člověkem a Bohem - jak Bůh uzavřel jisté náboženské vztahy, které je třeba poznat, abychom se nestali směšnými nebo drmolícími nebo zmatenými. Je třeba být formováni. A My se domníváme, že v prostředí mše, ti co se chtějí ukázat pravými umělci, nebudou mít obtíže přijmout tuto systematickou, trpělivou, ale velmi prospěšnou a živnou informaci.
II. Poté je třeba dílny, tedy techniky na to dělat věci dobře. A zde dáváme slovo vám, kteří řeknete, co je nutné, aby umělecké vyjádření, které se má dát těmto náboženským momentům, mělo veškeré bohatství výrazů ve způsobech a nástrojích - a je-li vhodné - i v novosti.
III. A jako poslední dodáváme, že nestačí ani katecheze, ani laboratoř. Je nutná neodmyslitelná charakteristika náboženského momentu, to je upřímnost. Nejedná se již pouze o umění, ale o spiritualitu. Je nutné vejít do vnitřní komůrky sebe sama a dát náboženskému momentu - umělecky prožívanému - to, co vyjadřuje: osobnost, hlas vytažený z hloubky duše, formu, která se liší ode všech jevištních převleků, čistě vnitřní představení; to je Já, co se nachází v nejplnější a nejobtížnější syntezi, a jestli chcete, ale také nejradostnější. Je nutné, aby proto bylo náboženství skutečně duchovní; a tak pro nás přišlo, co se Nám dnešním svátkem – Nanebevzetím – ukazuje. Když vstupujeme do sebe, abychom našli tuto sílu a dobyli nebe, to nebe kam se ukryl Kristus, cítíme se v prvním momentu – řekl bych – nesmírně vzdáleni.
c. Svatosti: po 45 letech od těchto slov jsou výsledky skromné, ne-li naprosto neuspokojivé. Vidíme den za dnem vyrůstat posvátné stavby zbavené posvátného, budované bez jakékoli znalosti liturgie, ale utvářené podle funkčnosti nebo nerozvážnými a svévolnými nápady architektů / tvůrců. Vidíme naše kostely oplývat povrchně náboženskými obrazy a symboly, které však nevystihují žádnou čistě katolickou realitu. Nebo – ještě hůře – deformují nejvyšší pravdu Vtělení. Vidíme naše posvátné lekcionáře překypovat dětskými a neforemnými kresbami, které se zdají vhodným úvod slavení, co jako kardinál Vaše Svatost označila za „obřady ponížené na show“, schopné zničit a zesměšnit samotnou schopnost umění zaznamenat a vykreslit Boží věci. A slyšíme stále více nápěvů a zpěvů, které nemají ve své prozaičnosti nic společného se slavnou tradicí táhlého gregoriánského nápěvu. Jedním slovem se zdá, že dnes posvátné umění a architektura nepodporují sladké a osvěžující setkání s jediným pravým Bohem, ale spíše mu brání a trvale ho překrucují.

Důvody současné situace
Svatosti, ačkoliv uběhly čtyři století od publikování „Řeči o posvátných a profáních obrazech“ od kardinála Gabriela Paleottiho (1582), ukazuje se, že předkládá s neměnnou jasností hlavní příčinu současného chaosu: je naším míněním, že se nešvary nedají přičítat chybám, kterých se umělci dopouštějí při dávání formy obrazům, ale chybám, kterých se dopouštějí páni, když je zadávají a zanedbávají je zadat tak, jak by měli; oni jsou pravou příčinou nešvarů, nakolik umělci nekonají jinak než vyplňují přání“.

Teologické podklady
a. Nejdůstojnější Otče, tři známé a neopomenutelné základy katolické estetiky „integritas – proportio – splendor formae / úplnost – úměrnost – úchvatnost mohou být shrnuty v požadavku na „krásu pravdy“. Jednota, pravdivost, dobro a krása se setkávají určujícím a nenahraditelným způsobem v plném pochopení Nejsvětější Trojice a liturgie, která z něho vychází: vytvářejí základní postavení, definují samotnou podstatu Res sacra / Posvátna a zároveň podřízenosti věřícího spojeného s Kristem a Církví. Jestliže pulchrum est quad visum placet, tedy „krásné je to, co se líbí na pohled“ pak musí být posvátné umění svou povahou takové, že se bude moci zalíbit a přitahovat úplně všechny.
b. Božská podobnost mezi Otcem a Synem (Jan 14,9), která je v Trojici dokonalá, podstatná a naprostá, se projevuje účastenstvím ve stvoření; a projevuje se tam právě proto, že svatá Trojice chce také mimo svoji tajemnou přesažnost tvorů – svého obrazu – schopných konat rozumně a proto svobodně, mít stejnou svatou liturgii, kterou Ona koná v sobě. Podobná podstata, která řídí liturgický tvůrčí vztah mezi Otcem a Synem, řídí i – sice jen podřadně a analogicky – liturgický vztah mimo Trojici, když je uskutečňován lidmi, kteří nejsou Kristem - tím Kristem, který je dokonalým tělesným vzorem (daného dvěma posvátnými jmény svatého Tomáše a Bonaventury Verbum / Slovo a Imago / Obraz) - konaný na zemi duchovním vztahem, s tím konaným Synem v nebi. Vtělení Páně je podstatou a zdrojem posvátného umění. Umění, co dráždí - pokud věrně neuznává, nebo postrádá nauku Vtělení; popírajíc v novém ikonoklasmu Verbum et Imago skrze abstraktivismus, opuštění forem nebo opuštění tout court ve všech zobrazeních - je neslučitelné s označením „posvátné katolické umění“.
c. Liturgie není něco uměle vytvořeného, nějaký intelektuální výtvor pro nalezení dočasně definovatelné náboženské zkušenosti: je to Píseň oběti konaná samotným Bohem k Boží slávě jednotně se zástupy stvoření; a je vstupem do reality samotné Trojice. Liturgie nás vede, abychom se obrátili k Pánu zrakem odvráceným od sebe nebo jiných tvorů a upřeli ho – prostřednictvím slavícího kněze - in persona Christi / na osobu Krista ve slávě Otce. Liturgie je tedy posvátná, protože sestupuje z výše; od Boží Trojice, která je v nebi; a proto je „nebem na zemi“; a je rovněž svatá, jelikož je tak zbožšťující a vystupuje prostřednictvím Krista k Otci, který je v nebi. Pro tento cíl nemůže být umění neviděno jako „služebnice liturgie“, jenž je ve všech projevech v souladu s Areopagitovým tvrzením o „viditelném zobrazení tajemné a nadpřirozené podívané“ jako i nesmírně skutečné.
Souběžná cesta a tajemné zapojení umění do liturgie neomezuje jeho smysl. Umělecké a architektonické dílo - na rozdíl od liturgie – zůstává také po skončení liturgie. Má proto dodatečný úkol zůstávat ozvěnou liturgie, poté co ona byla ukončena. Proto má výzdoba kostela a jeho architektonická struktura na sebe brát výchovné poslání - s věrností evangelijnímu a liturgickému poselství – tak, že předjímá i prodlužuje spojení s Pánem v jeho domě.
e. Věrnost Vtělení a věrnost liturgii jsou tedy pilíři posvátného katolického umění.

III. Zadání
a. Svatý Otče, kněz a liturgista měli vždy zřetelnou odpovědnost vrozenou v křesťanské identitě a katolickém zadání: a odtud pochází také nezbytnost ověřit identitu umělce, která ač nebývá natolik výrazná, má přecházet od technického povolání k dosažení toho křesťanského (a liturgického), jež jediné dovoluje mu vytvářet posvátné umění. To chrání před každým kulturním relativismem a umožňuje zhodnotit kulturu a identitu místní zbožnosti.
b. Nezbytnost rozvíjet místní zbožnost nachází opodstatnění v kulturní rozmanitosti, pravém pokladu Katolicity. Vymazání místních kultů z ikonografických programů v mnoha moderních kostelích je kulturní násilím. Rozumné používání obrazů v místní zbožnosti napomáhá rozvoji příslušnosti k Církvi v geografickém a lidském kontextu, i k oživení vzpomínky na postavení místní komunity v dějinách Církve. Umělecké dílo se může změnit v užitečný a posvátný nástroj k oživení místní zbožnosti, když čerpá z ikonografické tradice subjektu, bez níž by se paradoxně popírala historická kontinuita zobrazovaného cíle.
c. Desakralizace posledních desetiletí učinila duchovní a věřící neschopnými úžasu a náklonnosti; úžasu a náklonnosti, která závisí právě na přítomnosti Posvátna. Křesťanské posvátno je christologickým výsledkem, jelikož Ježíš Kristus je Slovo a Tvář Otce, které se pro nás staly tělem. Jestliže je Vtělení základem, pak to není člověk, který se stává Bohem; ale Bůh, který se stal člověkem. Z toho důvodu se v křesťanském umění musí lpět na úloze obrazu. „Ars celebrandi / umění slavení musí podporovat smysl pro posvátno a pro užití těch vnějších forem, které k onomu smyslu vychovávají , jako je například harmonie ritu, liturgické oděvy, zařízení, a posvátné místo“. (Sacramentum caritatis 42)
d. Nepřítomnost formativního procesu zaměřeného na posvátné umění a architekturu je dnes u kléru vnímaná jako velká mezera. Má být tedy silně pociťována nezbytnost ustanovit formační proces v umění a architektuře až po univerzitní úroveň zaštíťovaný Římskou Církví. Takový proces má vždy zahrnovat požadavky a předpisy, které činí Katolickou Církev samostatnou a zřejmou Matkou odpovídajícího posvátného umění a architektury.

IV. Umělci
a. Svatosti, rozšíření náboženského analfabetismu mezi umělci je zřejmé. Bylo by vhodné zavést příslušné teologicko-liturgické katecheze s cílem naplnit to, co vyjádřil Boží služebníka papež Pavel VI při svém výše uvedeném setkání s umělci.
b. Umělec musí být především takový, že jinými slovy ovládá objektivní mistrovství k vykonání toho, co se mu zadává; a zároveň musí znát a přinejmenším oceňovat Krédo Církve a její Liturgie. Jestliže byl v minulosti tolikrát zanedbávaný první požadavek, dnes to riskuje ten druhý.
c. Budovaní posvátné křesťanské stavby nebo hudební skladba pro liturgii jsou trvalým zvěstováním Ježíše Krista člověku. Tvůrčí činnost umělce tedy nemůže žádným způsobem odhlížet od morálky a víry. Svatý Pavel vybízel křesťany k poznání Krista „podle Ducha“ a nepřizpůsobování se světskému smýšlení. Což zahrnuje, že vnitřní poznání Ježíše vede k obrácení, a k opuštění veškerého světského vnímání. Nevěřící umělec může dosáhnout vybudování chrámu jen pokud se v práci ztotožňuje s tajemstvím víry a nakonec objevuje její milost: tak se v díle jeho umění stane svědectvím pravého objevu. Takže je možné jedině díky vroucí vstřícnosti k oceňování pravd víry, pro které pracuje, a které prostřednictvím Církve uvádějí nejdokonalejším způsobem k poznání a prožití božské Reality.
d. Být proti „slavným jménům“ neznamená, že projekty nevěřícího nebo nekřesťanského nebo nepraktikujícího katolického architekta jsou neužitečné a vždy zmatené. Ale spíše mohou naznačovat směrnice či pokusy o vzdělávání, jež vede k obrácení nebo k cestě víry, než plány pravých křesťanských staveb. Víra je tedy prvním požadavkem pro vytvoření kostela nebo náboženského díla.
e. Křesťanský umělec je pokorný a téměř nevystupuje: od něj jako ode všech je vyžadováno obrácení. Ve svém postavení kardinála, jste Vy, Svatý Otče, připomínal, že k tomu být přivedeni k novém pohledu, je nutné nejprve změnit své srdce: vycházet z vnitřního středu, jímž je kříž a vzkříšení. (Úvod do ducha liturgie 117) Proto východní křesťané požadují před tvorbou ikony půst a modlitbu. Bez ducha přinejmenším otevřeného víře, se nemůže vytvořit umělecké dílo vhodné pro liturgii.
f. Z toho vychází nutnost poznat Liturgii a Písmo, kontinuitu Tradice a Magistera během dvou tisíciletí: křesťanský umělec totiž nepracuje sám, ale ve společenství a v návaznosti na církevní společenství všech dob. Současná církev se nemůže odtrhnou od forem a materiálů posvěcené tradicí, ačkoliv je inovuje a vnitřně rozvíjí.
g. Božská krása je - spolu s pravdou - ontologickým základem pro posvátné umění. Charakteristikou liturgie je intimní spojení obřadního slavení se symbolismem gest, jazyka a umění, a s architektonickým a ikonografickým uspořádáním, které vykresluje mystagogii nebo liturgické podání. Neboť v liturgii se Bůh odhaluje a stává pro člověka skutečně přítomným. Z toho vychází , že také umělec je určitým způsobem služebníkem Krásy – Krásy Pravdy, o níž se mluvilo výše.
h. Jestliže je umělec pokorný, nemůže být lepší krásy než se nechat proměnit Kristem. Pouze tak krása, kterou jsme viděli vycházet jedině od Krista, může zachránit svět tím, že dává řád: řád lásky. Nakonec proto „je jedině láska věřitelná“. Jak by mohl umělec postavit chrám – obraz Kristova těla – bez teologální lásky?
i. Takže posvátné křesťanské umění – tedy umění podřízené liturgii – se zakládá na pohledu, který se otevírá hloubce; opírá o církevní rozměr víry, který je objektivní, realistický a sdílený; vyžaduje, aby umělec byl vnitřne formován Církví. (Tamtéž 127-131). Svoboda umění neznamená svévoli, ale svobodné přilnutí k závazným požadavkům víry. Bez víry není umění vhodné pro liturgii, ale je poznáním Krista čistě „podle těla“.

V. Posvátný prostor
a. Nejdůstojnější Otče, jak jste ještě jako kardinál napsal: „v eucharistické liturgii… kněz vede lid v modlitbě a je obrácen k Pánu.“ (Předmluva ke knize Uwe Michaela Langa: Obrácení k Pánu - orientace při liturgické modlitbě), takže v každém kostele má ideální střed Ten, který v něm přebývá, a který ho téměř tvoří, a je. (Jan 2,21) Bylo by tedy vhodné znovu zavést nasměrování ke Kristu, a vrátit do vládnoucí osy posvátného prostoru Svatostánek a Reálnou přítomnost Páně.
b. Aby se definice posvátného prostoru opět vkořenila do pojetí chrámu, je nutné znovu procházet jeho ustavující základy. Posvátnost církevní budovy je objektivní skutečnost po její konsekraci- činu, který vytíná část prostoru z profánního užívání a vyhrazuje ho a zasvěcuje bohopoctě. Kvůli tomuto činu mohou být kostely rovněž označovány za chrámy, jak naznačuje etymologie řeckého slova chrám odvozeného z TEMNO / TEMENOS – odříznout / ohrazení. Pro vyjádření této charakteristiky - být prostorem, z něhož je světské užívání vyňato ven - je nezbytné pojetí plánů tak, jak se rozličnými způsoby vystihuje během celých dějin církevního stavebnictví. Jedním ze základních požadavků na vyjádření posvátnosti budovy je výmluvné vystihnutí její výšky oproti okolí. Tradice nám předala monumentální využití vchodu a podtržení důležitosti přechodu prahu a jeho transitivní charakter mezi dvěma různými dimenzemi; a také vnitřek kostelů je charakterizován mnoha ochrannými hrazeními prostoru pro pouze kněžské užívání od těch laických, a těch věnovaných svátostem (např. křtu a smíření) ode všech ostatních.
c. Je nezbytné obrátit se k prvotnímu zdroji posvátnosti prostoru křesťanského kultu, abychom si uvědomili, že starý rituál konsekrace byl ve skutečnosti obřadem křtu kostela, který se schématicky a podle možnosti konal - namísto na těle člověka - na kamenném těle chrámu. Církev, tajemné tělo Kristovo, dostává tvar v budově kostela; a jako se člověk zasvěcuje Kristu ve křtu, totéž se koná i pro chrám. V jeho připodobnění k tělu pokřtěného je nevyhnutelné, aby se zasvěcená budova podobala lidskému tělu - vrcholu Božího stvoření. Vedle půdorysu ve tvaru kříže, užívaném často z podobných důvodů, je nejobvyklejším a nejpodstatnějším vystižením jeho symetrie: kritérium uspořádání, které vystihuje velkou část stvoření. Jak nitro posvěceného člověka, tak nitro kostela, by mělo ovládat pravidlo souměrnosti.
d. Třetím kritériem užitečným pro definování posvátného křesťanského prostoru je hierarchie míst. Míní se tím především hierarchie vnitřního uspořádání rozličných míst, která vytvářejí místo kultu, i hierarchie jejich zdobení. Nejprve je vhodné aby místa, ve kterých se konají liturgické obřady, byly umístěny na vyšší úrovni oproti ostatním - vyzdvižením, jež vystihuje důležitost tam konaných činů, a které se stává symbolem cesty, co člověka pozvedá k Bohu; přibližuje ho nebi, symbolickému místu Boží přítomnosti; a konečně napomáhá viditelnosti. U druhého je vhodné, aby výzdoba působila gradaci z míst méně posvátných k těm více posvátným; gradaci materiálů; barev; motivů. Rovněž tato gradace má za úkol podílet se na stejné hierarchizaci prostoru, kterou architektura uskutečňuje pozdvižením.
e. Čtvrtým prostředkem k podtržení posvátného charakteru kultovního prostoru je moudré využívání světla; také jeho vyvážení od místa k místu, jelikož ze všech prvků je právě světlo připodobňováno k božské moudrosti.
f. Architektura a umění se šíří napodobováním význačných mistrů, ale v moderní kultuře, kde je napodobování jako formativní a kreativní proces zakázáno, nastává to, že epigonie se změnila v projektové metastáze k velké a nenapravitelné škodě. Těla historických kostelů nebyla postavena Michelangelem, Palladiem nebo Berninim, ale množstvím jejich napodobovatelů, kteří se je během staletí pokoušeli – oceňujíc vznešené a prospěšné imitatio při cestě světem - následovat: a výsledkem jsou mimořádné posvátné stavby uměleckých, architektonických a náboženských hodnot - právě díky procesu imitování a ne pouze interpretování, kterým se předává toto vědění. Z toho důvodu je klasická a posvátná architektura vhodnější pro budování náboženských staveb; protože je založená na sdílené objektivitě, která se přiměřeně snoubí s poselstvím objektivní pravdy, jakou má Církev předávat. Ježíš Kristus ani evangelia nemohou být vykládány v subjektivitě, která se nechce přizpůsobit univerzalitě jejich poselství: jsou objektivními a absolutními pravdami založenými na víře. Abstraktní, symbolické náznaky; výklady, co chtějí předčít smyslové vnímání skutečnosti; zamýšlené v podstatě jako pevnosti moderního umění, nemohou příslušet k Ecclesii jako k instituci, ani k ecclesii jako budově, která má hostit a vtělovat jistotu, pravdu a krásu objektivní a reálné Boží přítomnosti.

VI. Posvátná hudba a liturgický zpěv
a. Svatosti, Církev má dnes příležitost znovu získat svoji vysoce magisteriální roli v oblasti posvátné hudby a hlavně na poli liturgické hudby a zpěvů, které musí nutně odpovídat kategoriím dobra a správnosti pro svůj vnitřní soulad, a nejen pro vztah s liturgií. (Pavel VI. v Řeči ke zpěvákům papežské kapely 12. března 1964)
b. V tisíciletých dějinách křesťanství měl dialektický vztah mezi posvátnou a profánní hudbou často za následek zásah církevní Autority, aby se vyčistil dům římské liturgie (fráze používaná mnoha papeži) od světských proláklin, které právě hudba vnášela do chrámů, a které se postupem staletí s technicko-muzikálním pokrokem staly stále většími a rozsáhlejšími vůči správnému používání liturgie, a končily často tak, že si osobovaly právo na sebedoporučující roli světské povahy. Od časů apoštolské konstituce Docta Sanctorum papeže Jana XXII (1324) ukazovalo vždy magisterium správné způsoby pro chápání hudby v obřadech, schvalovalo technické novinky slučitelné s liturgií, ale označovalo vždy a stále až do našich dnů (včetně učení II. Vatikánského koncilu a celého pokoncilního období) gregoriánský zpěv za prvotní základ; zdroj trvalé inspirace; nejvyšší – právě proto, že je jednoduše vznešená – formu hudby, která může obsahovat ideál katolické liturgie nejdokonalejším způsobem, i díky své objektivizující anonymitě a nadčasovosti, a své pravdivě estetické, verbální i citové univerzalitě.
c. Nemůžeme dnes jistě stanovovat koncepty hudebních stylů nebo způsobů; ale znovu objevit gregoriánský chorál, dobrou polyfonii a varhanní hudbu (také jím inspirovanou), ty starobylé, moderní, i současné – což by jistě přispělo po desetiletích úplného hudebního zmatku k znovuzískání liturgického pojmu, který nám nabízela katolická umělecká a hudební tradice po staletí: fungovaly – abychom použili výrazu Pavla VI. v encyklice Mysterium fidei – jako pravé a vlastní doklady katolické víry, která byla vždy podporována vnímatelnými prvky, obdařenými pravdivostí a krásou, a vzdáleny sterilním a manýristickým intelektualismům či archeologismům, jichž se má vší silou vyhýbat (jak ukázal papež Pius XII v encyklice Mediator Dei, a ze které vycházela liturgická reforma v polovině 20. století).
d. Snad je mezi uměními přivedenými k liturgii hudba tou nejsilnější, a pro její stálý katechetický význam - jež magisterium nepřerušeně uznávalo – se jeví i nejdelikátnější díky svoji povaze – která na rozdíl od dalším druhů umění – potřebuje tertium medium mezi autorem a uživatelem či interpretem. Z těchto důvodů se má pozornost církve – jako v minulosti – obracet jak k formaci autorů, tak interpretů: jistě je takový úkol nesmírně těžší než v pozdním středověku, baroku, nebo v 19. století, jelikož se jedná o síly, které - na rozdíl od minulosti – vycházejí ze společnosti, co má s křesťanstvím jen velice málo společného; a katecheze v tomto smyslu by se měla opírat o fundamenta, aby hudebníci vedle vhodné profesionality získali opět i sensus Ecclesiae i sensus Fidei / cítění s církví a cit pro víru.

VII. Liturgické úpravy a Naodomia a. Svatosti, po vyhlášení Vašeho velmi prozřetelného motu proprio Summorum Pontificum v roce 2007 by bylo vhodné zastavit takzvané stavební úpravy starých chrámu pro výlučné používání nového Ritu, nazývaného řádný. Vzhledem k možnosti - pro každé katolické společenství - celebrovat podle mimořádné formy ritu se prosí o zastavení poničování dědictví, jenž řádilo v posledních desetiletích v katolických chrámech ikonoklastickým ničením oltářů, mřížek a svatostánků; pokrytecky ospravedlňovaném jako liturgické úpravy. b. Bylo by prospěšné, také s ohledem na právní rozměr liturgie, zhodnotit možnost, aby se církev vydala na cestu, která povede ke stanovení uměleckých a architektonických kánonů. A zvláště těch posledních podle tradice, která se živě uchovává ve východních církvích jako naodomia čili věda o stavbě chrámu.

Odvolání
Pro všechny zde vyložené důvody - vědomi si, že u Vaši Svatosti najdeme otcovské vyslyšení a s milosrdnou pozornost Kristova náměstka – Vás prosíme, Nejdůstojnější Otče, abyste v našem vroucím dovolání četl trýznivé znepokojení nad hrozivými podmínkami, v nichž se nachází veškerá umění, která vždy doprovázela posvátnou liturgii; i skromnou a velmi pokornou žádost o podporu Vaší Svatosti, aby se posvátné umění a architektura mohly navrátit k tomu, že se budou ukazovat jako opravdové a hluboce katolické; aby se množství věřících - i těch nejprostších a neučených - mohlo vrátit k obdivu a radosti nad vznešenou a přesvědčivou krásou nyní i vždy živě přítomnou v Pánově domě; a z něho se vraceli v srdci se starým a stále novým učením; a konečně aby se Církev mohla ukázat – i v tomto čase světských, nerozumných a nevýchovných hrůz – jako jediná pravá, pilná a pozorná podporovatelka a strážkyně nového a skutečné originálního umění; a byla schopna i dnes – jako kvetla vždy v každém předešlém čase – znovu vyrazit ze starého, slovutného a věčného Pramene, vpravdě z nejvnitřnějšího smyslu Krásy, která se skvěje v Pravdě Kristově.

--------------------------------------------------------
Pozn: překlad tohoto textu je pracovní. Pokud najdete v textu chybu nebo nepřesnost překladu a máte návrh na lepší formulaci textu, budeme rádi, pokud nám tyto připomínky sdělíte v komentářích k článku.

admin

Celá tisková zpráva | Počet komentářů: 92 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

Audio
To nejlepší od Šimka & Grossmanna:

Pupák na plovárně ...7,27MB

Exkurze do zoo.........9,79MB


Nejčtenější články

Neexistuji vhodna data!



Nejkomentovanější články

Databáze je prázdná!


Hudební odkazy

Písně z Kancionálu:

322.............3,94MB

Introit 409.........4,80MB

Přijímání 409.........3,51MB

Introit 517.........3,88MB

Přijímání 517.........4,49MB

901.........2,18MB


Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.